Puberta!

---

 A jde to pořád z kopce. Kam zmizelo všechno to dobré, co jsme do nich vložili? Přemýšlíme, co se stalo. Kde jsme udělali chybu. Jak z toho ven.

Chybu jsme neudělali nikde a stalo se, co se má stát, když jde všechno dobře. Každému rodiči, každému dítěti. Každému člověku. Dospívá. Je na křižovatce, kde se všechno mění, navenek i uvnitř. Tělo i psychika. Klube se dospělý jedinec. Je to správné, i když složité. Pro všechny. Puberta přijde a udeří, ale trvá dlouho a odeznívá pomalu. Je to asi nejkomplikovanější období rodinného života s dětmi a nikdy na ni nejsme dost připraveni. Jak z toho ven?

Existuje opravdu hodně literatury jak pro jednu, tak pro druhou stranu soužití. Trpí obě a žádná nemá jistotu, jak to dopadne. Obecně lze ale shrnout, že děti jsou na tom mnohem hůř než rodiče: Tato životní fáze je pro ně neznámá. Navíc jsou v tom samy – a rodiče jsou dva, tedy v ideálním případě. Rodičovský tandem by měl umět táhnout za jeden provaz a stanovovat svůj postup společně. A taky se navzájem podržet v případných propadech, protože ty mohou přijít.

Základní rada zní: Vzpomeňte si na svou vlastní pubertu!  A buďte v tom poctiví a fér. K sobě i ke svým dětem. Jestli jste k nim takhle přistupovali doposud, tím líp. Jestli ne, je nejvyšší čas začít. Už nejste ta neotřesitelná autorita; snažte se být ten rozumnější partner. Nepřikazujte, nezakazujte. Ukazujte. Dávejte možnost volby. Nehádejte se. Argumentujte a chtějte argumenty: Mluvte s nimi upřímně a ptejte se jich na jejich názory. Jaká navrhují řešení? Nezlehčujte je jakožto „puberťáky“, co o světě nic nevědí. Oni jsou přesvědčení o opaku, stejně jako vy v jejich věku. Arogance mládí. Vzpomínáte?

Přichází zlom, kdy se z hlavních aktérů stanou pozorovatelé – a ten zlom je nutné přijmout, aby vztahy zůstaly zdravé. Na konci puberty stojí dospělí lidé, dospělá rodina. Od jisté doby už život dětí neformujeme, jen pozorujeme. Můžeme být připraveni pomoci, ale jen tehdy, pokud to bude žádoucí a především žádané. Chcete, aby vaše dítě dospělo? Dovolte mu to. Je to jeden z nejtěžších rodičovských úkolů. Řada životních zkušeností je zkrátka generačně nepřenosná a to mějte na paměti. Nesnažte se je chránit přede vším. Sami víte, že existují situace, kdy je nutné si natlouci osobně – navzdory všem dobrým (a zbytečným) radám.

A víte, co ještě? Berte to s humorem. Klidně na ně taky občas nenávistně civte, protáčejte panenky, chytejte se za hlavu a kdovíco ještě – a pak jim řekněte, že je stejně máte pořád rádi a že víte, že oni vás taky. Protože tak to mezi rodiči a dětmi je.

A to dobré, co jsme do nich vložili? To tam pořád je! A časem se to vyjeví.

Jestliže ale cítíte, že je to nad vaše síly a nedaří se vám najít směr, kudy z toho bludiště ven, zeptejte se odborníka. Nechte ho, ať s vámi to klubko rozmotá. Určitě se vám to podaří. Čím dřív, tím líp – puberta se žene tryskem a se všemi pořádně mává.